Deník. 2 část

21. února 2008 v 19:42 | Arriel
Takže,tuhle kapču mám napsanou dopředu,takže pokráčko k Hlas srdce nebude :-( Omlouvám se, ale má múza je v tahu :-( Bude to asi těma nervama,zítra mám podat přihlášku a nevám kam půjdu :-( No nic jdu přemýšlet.DOUFÁM,že se nezlobíte :-(

Zakládám si tento deník,abych při své smrti,která se blíži mohla svěřit se svým trápením a hlavně,aby si to vše mohla má sestra přečíst.Píšu ho pro tebe Lauro,je mi líto,čeho se tu dočteš,ale nic jiného mi nezbývá.
S těžkým srdcem začínám od začátku.Dala jsem našim slib,že to nikdy neřeknu,ale po mé smrti už na ničem nezáleží.Nejsi dcerou našich rodičů Lauro,tví rodiče jsou lidé,kteří se tě vzdali.Díky hledání tvých pravých rodičů jsem se poznala s Mikem,je to tvůj bratr.Ví o tobě,proto jsem mu dovolila se s tebou scházet a sama si k němu našla cestu.Ze začátku jsem hrála,že spolu chodíme,ale nějak se nám to vymklo kontrole a zamilovali se.Nejsi má sestra,tedy jsi,ale ne pravá a proto jsem svým citům nijak nebránila.Teď ti došlo,že tví rodiče jsou Marta a Derek.Je mi líto,že jsi se to musela takhle dozvědět,ale nic se nedá dělat.Kdybych nebyla mrtvá,kouzlo,které chránilo tento deník by tě do něj nepustilo.s rodiči jsem mluvila před pár dny,pro tebe to bude pár dnů před mou smrtí.
Vysvětlila jsem jim mou situaci,že mě chtějí zabít,ale Mike o ničem nevěděl.Nechci ti tu psát kdo mi to udělal,protože by si se jen mstila.
Chci abys žila Lauro,nikdy se ničeho nevzdávej a hlavně se postarej o mé dítě,ovšem jestli přežilo.Neřekla jsem o něm nikomu,měla jsem strach,že kdybych se z toho se všema radovala,těžce bych brala fakt,že jsem mrtvá a všechny vás tu nechala.
Vždycky budeš má sestra.
Stále jsem vstřebávala všechny ty informace,je toho na mě už vážně moc.S deníkem jsem odešla k sobě do pokoje a slzy konečně ustaly,teď ten strach a bolest vystřídala nenávist.
Oblékla jsem se do bílého trička,přes které jsem hodila černé šaty,prostě jsem vzala první oblečení,které mi přišlo pod ruky.
Nakonec jsem se vrátila zpátky ke krbu a hodila opětovně prášek na zem,se slovy "Nemocnice u svatého Munga."
Jakmile jsem se tam objevila vyšla jsem bezmyšlenkovitě ven a vydala se ke skupince svých známých přátel.
"No konečně Lauro,měli jsme strach." Říkala paní Potterová,ale já jí nijak neposlouchala a odešla k Mikeovi,jeho rodiče jsem tam naštěsti nenašla.
Dívala jsem se na něj a opovrženě mu hleděla do očí.Stál jako přimražený a pohled mi opětoval.
"Už to víš?" optal se se strachem.
"Co bych měla vědět?" optala jsem se nechápavě. "Třeba to,že jsi můj bratr!" vyjekla jsem nevěřícně,všichni na mě hleděli a já už se neovládala,bylo toho na mě až moc. "Co to má k čertu být!"
"Já jsem ti to chtěl říct už dávno,ale naši nechtěli." Vysoukal ze sebe.
"Nejsou to mí rodiče a tobě jsem věřila,myslela jsem si,že jsi přítel,stejně jako Melanie,ale vy jste mě celou dobu zrazovali,lhali mi přímo do tváře!"
"Museli jsme."
"Nikdy nemusíš lhát k čertu!Nenávidím tě a opovaž se ke mně někdy přiblížit!"
"Lauro." Uslyšela jsem za sebou Martu,mou matku!Otočila jsem se a koukala na ní a otce.
"Ale,mí milovaní rodiče." Řekla jsem s opovržením.
"Nech toho Lauro." Řekla máma
"A čeho mám nechat?!To vy jste mě nechali u cizích lidí,klidně jste si to hověli doma a já byla pryč!To vás to nemrzelo?!Ne,jak by mohlo že ano,je mi z vás blbě!"
"Jsi rozrušená,chápeme to,ale neříkej nic,čeho by jsi potom litovala."
"Jediné,čeho lituju je,že jsem se kdy narodila!To jste mě měli radši nechat umřít!" řekla jsem se slzami a odešla pryč.
Došla jsem k recepci,kde jsem poprosila o návštěvu miminka.Musela jsem nechat,aby si mě ověřili,že jsem sestra jejího dítěte,nakonec mi dovolili tam jít.
"Počkejte,vy tam nesmíte." Zadržel léčitel Mike a jeho rodiče.
"Jsem otcem toho dítěte." Vysvětlil Mike.
"Slečno,je to pravda?" optal se mě léčitel.Chvíli jsem váhala,ale nakonec jen přikývla.
"Oni však rodičmi nejsou." Dodala jsem,když chtěli jít i Marta s Derekem.Léčitel je hned zastavil a oni nemohli jít dovnitř.
S Mikem jsme pokračovali dál v dlouhé,bílé chodbě a zastavili se u velkého okna,za kterým bylo mnoho malých miminek.
"Je to dítě s číslem 7." Řekl léčitel a my se koukli na malinkaté miminko.Bylo hrozně vyzáblé a koukala se vyděšeně dokola.
"Můžeme dovnitř?" optala jsem se.
"Ne,místnost je zabezpečená kouzlem pro rychlejší růst,za pár týdnů bude zcela v pořádku."
"A co je to,kluk nebo holčička?" vyptávala jsem se dál.
"Je to holčička." Řekl a já se rozbrečela. "Raději běžte,tady nejste ničemu platní." Dodal a zmizel.
"Lauro." Řekl Mike a chtěl se mě dotknout,uhla jsem.
"Nešahej na mě." Řekla jsem a vrátila se zpátky k ostatním.
"Tak co,je to kluk nebo holka?" ptala se paní Potterová.
"Holka." Řekla jsem a konečně se usmála.
"Promiňte." Řekla nějaká léčitelka a přišla ke mně. "Potřebujeme něco vyplnit." Vysvětlila a podala mi formuláře.
"Jistě." Řekla jsem a vzala to do rukou,psalo se tam jméno rodičů,jméno dítěte,adresa a tak dále.
"Potřebovala bych to hned." Dodala.
"Nemohlo by to počkat?"
"Už jsme čekali i tak dlouho."
"Dobře." Vzdala jsem to a odešla ke stolku s pár židlemi,posadila jsem se a začla psát.Napsala jsem tam mou adresu,jméno rodičů jsem také napsala,podle pravdy,nebojte,ale u jejího jména jsem se zasekla.
"Mikeu!" zavolala jsem na něj a on se na mě trošku nejistě podíval. "Bude ti vadit,když se bude jmenovat Melanie?" optala jsem se.
 


Komentáře

1 Jasane Jasane | E-mail | Web | 21. února 2008 v 20:35 | Reagovat

Jé to je smutný....

2 Hannah Hannah | E-mail | Web | 4. května 2008 v 19:26 | Reagovat

:))

3 Aneta Aneta | 14. května 2008 v 15:29 | Reagovat

já snad bulit nepřestanu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama